Stopy 3.
(Rozdělená na dvě části.)
Část 1.
Noc byla strašná. Myslím, že jsem ještě nikdy neměla tolik nočních můr za sebou. Nejhorší bylo, že jsem si je pamatovala.
V první jsem byla v lese. Všude byla tma a někdo pořád dokola a dokola volal mé jméno. Křičela jsem a najednou jsem spadla do nějaké černé tekutiny, která mě celá pohltila.
Ve druhé jsem viděla samu sebe, smáčenou svou vlastní krví na dlaždicích neznámého náměstí.
Třetí nebyla o moc lepší, poněvaďž mě obří krysy unášely do kanálů, kde jsem spatřila mnoho zvědavých očí.
Budila jsem se každou chvíli. Sestra s mámou si dělaly starosti, jestli mě nemají zavést k doktorovi. Odmítla jsem.
V tuto chvíli sedím a dívám se ven, z mého pokoje v prvním patře. Nemám ho moc prostorný. Je ale útulný a vymalovaný do bledé zelené barvy. Něchtěla jsem mít obrovský pokoj, jako moje sestra Nina, natřený oslňující červenou.
Zavřela jsem knihu a pozorněji jsem se zadívala ven, z okna. Venku padalo listí. Byla zima.
Co jsem mohla dělat? Dívat se jak ubýhá čas ?
Přemýšlela jsem, jak bych se mohla zabavit, než jen zamyšleně hledět, nebo číst knihu.
Mamka byla v práci a sestra ve škole.
Tak co?
Noc byla strašná. Myslím, že jsem ještě nikdy neměla tolik nočních můr za sebou. Nejhorší bylo, že jsem si je pamatovala.
V první jsem byla v lese. Všude byla tma a někdo pořád dokola a dokola volal mé jméno. Křičela jsem a najednou jsem spadla do nějaké černé tekutiny, která mě celá pohltila.
Ve druhé jsem viděla samu sebe, smáčenou svou vlastní krví na dlaždicích neznámého náměstí.
Třetí nebyla o moc lepší, poněvaďž mě obří krysy unášely do kanálů, kde jsem spatřila mnoho zvědavých očí.
Budila jsem se každou chvíli. Sestra s mámou si dělaly starosti, jestli mě nemají zavést k doktorovi. Odmítla jsem.
V tuto chvíli sedím a dívám se ven, z mého pokoje v prvním patře. Nemám ho moc prostorný. Je ale útulný a vymalovaný do bledé zelené barvy. Něchtěla jsem mít obrovský pokoj, jako moje sestra Nina, natřený oslňující červenou.
Zavřela jsem knihu a pozorněji jsem se zadívala ven, z okna. Venku padalo listí. Byla zima.
Co jsem mohla dělat? Dívat se jak ubýhá čas ?
Přemýšlela jsem, jak bych se mohla zabavit, než jen zamyšleně hledět, nebo číst knihu.
Mamka byla v práci a sestra ve škole.
Tak co?
Rozhodla jsem se, že vyndám ze skříně počítač.
Dala jsem ho na stůl z dubového dřeva. Zapnula jsem ho, takže se z černé obrazovky vzedmuly barvy a sedla jsem si na pohodlnou židli.
Tak jo, jsem na compu. Co budu ale teď dělat?
Otevřela jsem si internet a vyhledala strýčka Googla. Zadala jsem útok v New Orleans.
Hledala jsem, jestli to náhodou už není na internetu, ale do oka mi zrovna padl jeden článek.
Četla jsem:
New Orleans je jedním z nejvýznamnějších a současně nejlidnatějších měst...
Oba manželé sice útok přežili, dívenka však byla na místě mrtvá.
Oba manželé sice útok přežili, dívenka však byla na místě mrtvá.
Zhrozila jsem se. Datum vydání bylo v říjnu, minulý měsíc. Je zvláštní, že jsem o tom ještě nic neslyšela. Asi moje bývalá nejlepší kamarádka měla pravdu, někdy jsem opravdu mimo.
Pod ním se objevovali další články a další...Sedmástiletá pohřešovaná dívka...
Patnáctiletý chlapec...
Mladý muž se svou přítelkyní se našli v hotele Ring...Tak dost! Stop. Stop!
Rychle jsem klikla na vypnutí počítače a svalila jsem se na židli. Proboha... Tohle všechno se stalo minulý měsíc. A já bych tam klidně mohla být taky.


















Ou máááj! :33 Chudák holka! :/ Snad se to zlepší. Nemůžu se dočkat další části. Jen tak dál! :3